Něco málo z historie
Chceme li dobře porozumět současnému horolezectví, musíme se vrátit ke kořenům lidské civilizace. Hory byly odjakživa limitujícím faktorem lidského života. Drsné prostředí, nepřístupnost, nedostatek potravy, ale i pověry a předsudky oddalovaly hory lidskému pokolení po věky od jejich denního života. Přírodní zákony byly vysvětlovány pomocí mystiky a náboženství. Tak vzniká představa hory jako boha s jeho negativními i pozitivními vlastnostmi.
Dalším vývojovým stupněm pak bylo umístění sídla bohů do hor, s čímž se setkáváme takřka u všech národů. Evropským příkladem budiž Olymp se svými starořeckými božstvy. Indické legendy kladou palác boha Indry na vrchol hory Meru, na některé hory byly umísťovány i božské trůny, například na Nandá Déví a i na nejposvátnější hoře světa Kailásu.
Vrcholy hor sloužily později (po přestěhování božstev na nedosažitelná nebesa) i jako obětiště, poutní místa a podobně. Jejich význam tkvěl v tom, že tak se člověk mohl bohům alespoň přiblížit. Posvátné hory jsou dodnes mnohde předmětem nezměrné úcty. Příkladem budiž již zmíněný Kailás v Himálaji, okolo kterého se dodnes vinou nekonečné průvody poutníků všech největších asijských náboženství. Buddhisté svou pouť okolo hory měří vlastním tělem. Poutník sepne ruce v buddhistickém pozdravu, poklekne, poté se položí tváří na zem a napjatýma rukama označí nejzazší dosažené místo. Poté vstane, popojde na označenou metu a vše se opakuje celých 40 kilometrů.
Přes všechnu bázeň a respekt je doložená existence lidských návštěv v různých pohořích světa již v předhistorické době. Příkladem budiž objevy lidské přítomnosti v Tassilii, Kavkaze,Alpách, Ťan-šanu a i jinde. Národy, žijící v okolí hor, znaly dobře nejbezpečnější přechody přes hřebeny hor. Dovedly je dobře využívat i skrývat. Sloužily jim nejenom k obchodu, ale zároveň hory byly dobrou ochrannou hradbou jejich území. Příkladem je dodnes frekventované himálajské sedlo Nagpa La, které od nepaměti do dnešní doby sloužilo a slouží jako významná obchodní spojnice mezi Nepálem a Tibetem.
Samo pak leží ve výšce okolo 6000 metrů nad mořem. První písemné zprávy o přechodech různých horstev se pak objevují ve formě zápisů z vojenských výprav. Alexandr Makedonský, významný starověký vojevůdce, překročil tolik horstev, že by byl i dnes ozdobou kdejakého turistického spolku. V jeho vojsku jsou historicky doloženi specialisté na zdolávání nepřístupných horských pevností. Mezi další vojevůdce, překonávající horstva můžeme zařadit Suvorova, Hannibala, Napoleona a další.
Předmětem našeho zájmu však nadále budou jiné, nežli vojenské, výpravy do hor. Umístění hor předurčovalo vývoj mnohých oblastí. Příkladem budiž starověký Řím, který svému rozkvětu bezesporu vděčí ochrannému límci Alp na severu. Jistě, ani Alpy nebyly stoprocentní jistotou (Hannibal), přesto je jejich příspěvek k poklidnému vývoji latinské oblast nepopiratelný. Blízkost hor utvářela i charaktery zde žijícího obyvatelstva. Horalé bývali a bývají lidé drsní, otužilí, skromní a pracovití. Svůj denní chléb si dobývali a dobývají tvrdou prací. Zároveň je však utváří jako osobnosti hrdé a svobodomyslné. Obyvatelé Chamonix bývali pašeráky a převaděči kradeného dobytka. Když jim farář odmítl dát rozhřešení, napadli faru střelbou a kameny. Kronika z r. 1754 o nich mluví: „Jsou dokonalým ztělesněním pletek a rebelií, jsou to lidé velice hrdí, nespoutaní,mazaní, úskoční, uzavření a nedůvěřiví, jakých nenajdete jinde v Evropě“.
Lidská činnost v horách se neobešla bez pronikání do horského terénu. Ať už to byli hledači pokladů, pastevci, lovci nebo kořenáři, jejich činnost odvěků končila tam, kde končil profit z jejich činnosti. Chodit do hor pro něco jiného bylo nemyslitelné a ani to nikdo neprovozoval.
Novým impulzem k výpravám do nepřístupného a nepřátelského prostředí byl zájem o přírodní krásy. Možná, že prvním objevitelem „neužitečné“ hodnoty hor byl renesanční básník Francesco Petrarca, který vystoupil na 1 912 m vysoký Mt.Ventoux pouze pro vlastní potěšení. Navíc, obdařen uměním slova, napsal nadšený dopis církevnímu hodnostáři, kardinálu Giovannimu Colonnovi, ze kterého můžeme citovat, že „člověku, který je veden jediným přáním – dosáhnout výšky hodné pozornosti, výstup na štít umožňuje prožít velkolepější, rozmanitější a podmanivější pohled na svět“.
Přesto v této době byl pohyb po horách něčím výjimečný, stále vysoce ojedinělý. Znalost horského prostředí dokládá následující výčet: na počátku našeho letopočtu byly v Alpách známy jménem 4 podružné vrcholy, okolo r. 1600 jich znali 47, z nichž 12 bylo prokazatelně zdoláno. Roku 1581 se objevuje Glaciéres (Mt.Blanc), Mons Silvius (Matterhorn) ,Glogger (Grossglockner) a další.
Dalšími impulzy ke vstupu na nepřátelské území hor byly vědecké důvody. Je známo, že Leonardo da Vinci podnikal výpravy do hor s celou řadou měřících zařízení. Hory a život v nich se stal samostatným vědním oborem. Podnikaly se náročné výpravy pro jinak nedosažitelné důkazy (duch Piláta Pontského na vrcholu hory Gneppstein), záhadné horské bytosti byly podrobně popsány a roztříděny a podobně.
Zásadní vliv na rozvoj horolezectví však měla Rousseauova výzva k návratu k přírodě. Do té doby byla příroda vnímána jako něco špinavého, odpudivého, neuspořádaného a nepřátelského. Touto výzvou však dochází ke zlomu ve vnímání přírody. Na scénu přicházejí romantici všech druhů a nuancí, básníky počínaje, přes malíře až k městské smetánce.
Za počátek zájmu o okolostojící vrcholky Alp můžeme považovat chvíli, kdy spořivé obyvatele Chamonix vyzval neúspěšný dobyvatel vrcholu Mt.Blancu Benedict de Saussure o jeho dosažení za odměnu dvaceti luisdorů. To bylo celé jmění, za které se tehdy daly pořídit čtyři krávy nebo dobře vdát dceru. Odolat nebylo lze. Výstup sám o sobě není příliš náročný, ale psychické bariéry byly příliš vysoké. Musela přijít osobnost nového typu, dostatečně motivovaná a nebojácná s posunutými hranicemi jednání. Tyto podmínky splňoval nemanželský syn, samotář, podivín a excentrik Jacques Balmat. Vyrostl v seníku, s nikým se nesnesl a ostaní horští vůdci se jej báli pro jeho prchlivou a nevypočitatelnou povahu. Po předchozí průzkumné výpravě (slídil za jinými třemi vůdci) vystoupil 8.srpna 1786 na vrchol Mt.Blancu spolu s lékařem Michellem Paccardem. Jejich výstup na vrchol byl sledován dalekohledy a v 18:30 byl zaznamenán a potvrzen. Ať byly pohnutky k výstupu jakékoliv, jedná se o průlomový výkon v pojetí horolezectví, odměněný sladkou profesionální odměnou. Láska k přírodě stála o něco více v pozadí, možná, že se vůbec nekonala.
Nicméně, tento výkon nebývale podnítil zájem o výstupy na horské vrcholy všeobecně. Následuje poměrně dlouhé období výstupů na hory ve velkých, nadprůměrně zabezpečených skupinách pod vedením horských vůdců. K jejich vybavení patřily koše s pečenou drůbeží, vínem, koňakem, toaletní stany pro dámy i pány, slunečníky, lenošky, žebříky, lanovky, rumpály a další nezbytné vybavení.
Horští vůdcové, pod jejichž vedením se tyto výpravy realizovaly, byly skutečné osobnosti s nezaměnitelným charakterem. Jejich uctivý, ale zároveň jasně se vymezující postoj ke klientům byl častým zdrojem peprných historek. Mezi nejvýznamnější patřili bratři Klotzovi z Heiligenblutu, Josef Pichler z Passeyeru, Franz Poell a řada dalších.
Velikým impulzem pro horolezectví byl zájem Angličanů o tento sport. Jakmile objevili jeho sportovní aspekt, pustili se do této činnosti s takovou vervou, že překvapená pevninská horská společnost po mnoho desítek let sledovala jejich výkony z uctivé vzdálenosti. Jedním z důkazů britské dravosti byly i horské spolky. První nevznikl kupodivu v některé z alpských zemí, ale právě v Londýně – Alpine Club. Teprve poté se vzpamatovaly kontinentální země a vzniká Oesterreichischer Alpenverein ve Vídni, Schweizer Alpenclub, Club Alpino Italiano, Deutscher Alpenverein a Club Alpine Francaise. Všechny tyto spolky ve svém názvu citují Alpy a právě tehdy vzniká nový pojem alpinismus.
Mimo vznik horských spolků přinášejí Angličané i nové pojetí horolezectví – sólolezení, výstup na vrchol pouze vlastními silami, bez druha, s minimem pomůcek. To však neznamená, že nastal soumrak vůdcovského řemesla, spíše naopak. Zvýšený zájem o hory zajistil těmto odvážným mužům slušné živobytí po mnoho dalších let. Mnozí z nich se stali i významnými prvovýstupci, což potvrzuje, že měli i jiný zájem, nežli tobolku klienta. Vzpomeňme tedy alespoň některé z nich: Christian Almer – prvovýstup na Eiger, Grandes Jorasses, Melchior Anderegg (vůdce Whymperův), Hans Kerer – vodil v Alpách, Kavkaze i Himálaji, bratři Innerkoflerové. Vůdcovské řemeslo tak umožnilo většímu počtu zájemců realizovat své záměry v horách, což podnítilo soutěživost na všech úrovních. Ke sportovnímu horolezectví v dnešním slova smyslu už byl jenom krůček. Příkladem soutěživosti té doby, vybičované až k maximu, budiž výstup Edwarda Whympera s druhy na dosud nedosažený vrchol symbolu Alp – Matterhorn v r. 1865. Na vrchol tehdy vystupovaly souběžně dvě skupiny. V první byl E.Whymper s druhy, další vedl Ital Carrel. Whymper dosáhl vrcholu 14. července 1865, Carrel byl v té době na protilehlém úbočí o několik stovek metrů níže.
V zachovaném autentickém popisu výstupu se uvádí, že Whymper „ z radosti“ svrhl na konkurenční skupinu několik balvanů. Vítězem se tak stal Angličan Whymper. Vítězství však bylo eliminováno tragédií při sestupu, kdy se z celé skupiny zachránili pouze dva bratři Taugwalderové a Whymper. Tímto výstupem definitivně nastupuje éra sportovního lezení.
Na začátku dvacátého století je již horolezectví samostatným, vzkvétajícím sportem, jehož se nezúčastňují pouze zámožní klienti vůdců, ale který s nadšením provozují velké počty abonentů ze všech vrstev obyvatelstva. Tím dochází k přílivu nové, fyzicky velmi zdatné generace, která podniká již velmi náročné výstupy v těch nejtěžších partiích Alp. Mezi nejznámější osobnost se bezesporu řadili Paul Preuss z Vídně, Němec Hans Duelfer, Georg Leusch, Franz Nieberl, Tita Piaz. Již tito horolezci řešili dodnes neujasněný pohled na používání umělých pomůcek v horolezectví a budiž jim ke cti, že ve valné většině se jich, jako postupových bodů, zcela zřekli.
Po tomto období nastupuje generace extrémních lezců. Průkopníkem mezi nimi byl Hans Duelfer, mistrný znalec technického lezení a objevitel celé řady principů (slaňovací sled, kombinace skoby a karabiny, lezení na sokolík….). jeho výstupy v Dolomitech dodnes budí respekt smělostí směrů a obtížností výstupu.
První světová válka přibrzdila vývoj horolezectví, mnoho sportovců padlo a výkonnost mnoho let stagnovala. Přicházejí však zlatá dvacátá léta a snimi přicházejí do hor takoví velikáni jako Otto Herzog, Emil Solleder, Wilhelm Welzenbach, Hans Lauper, Armand Charlet a další. V tomto období bylo vylezeno tolik proslulých výstupů, že můžeme jmenovat jeden za všechny – Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. Není v možnostech této stati pojednat o všech významných lezcích a výstupech té doby, proto redukujme výčet výstupů právě na ten jeden a k předním lezcům přiřaďme ještě několik vynikajících jmen:G. Lettenbauer, E.Krebs, T.Schmid, E.Comici, A.Dimai,R.Cassin, G .Gervasutti a mnoho a mnoho dalších.
V této době lze pozorovat již poměrně vysokou úroveň sportovního horolezectví i v Čechách. Prvními průkopníky tohoto sportu u nás byli sasští Němci. Po jejich začátcích na Polabských pískovcích začínají pronikat po roce 1900 do oblasti Českého ráje. Zde podnikají řadu skvělých výstupů v oblasti Dračích skal na Hruboskalsku. Zároveň pronikají i do dalších pískovcových oblastí, včetně Prachova i vzdáleného Adršpachu. Na jejich výkony s respektem navazují první generace místních horolezců, z nichž vychází nezapomenutelná družina mladíků okolo Josky Smítky, Josef Smítka byl a zůstává nepřehlédnutelnou osobností pískovcového lezení v Čechách. Spolu s bratry Chlumovými a řadou dalších kamarádů podnikají odvážné výstupy v Českém ráji, za jejichž vyvrcholení lze považovat Smítkovu cestu na Dominštajn, kterou byla poprvé prolomena hranice obtížnosti nad VII. stupeň.
Bylo by nespravedlivé nejmenovat i jiné oblasti, kde dochází k bouřlivému rozvoji tohoto sportu. Jedná se především o Prachov s nejstarším horolezeckým klubem u nás, Lezeckým kroužkem Prachov. Samostatným výhonem v pískovcovém lezení pak byl dlouho opomíjený Adršpach s okolními oblastmi. Odtud se v minulosti rekrutovala řada vynikajících lezců, počínaje bratry Krecbachovými, Seifertem a dalšími legendami až po současné nestory místního osobitého stylu, kterými jsou bezesporu Stanislav Lukavský a Petr Mocek.
Ostaní vynikající lezci minulosti i současnosti ať mi prominou, není v možnostech tohoto článku vzpomenout na všechny. Dnešní horolezectví v Čechách disponuje skutečnými mistry, kteří obstojí v celosvětové konkurenci. Nejedná se jenom o skalní lezení v původní formě, máme i mnoho vynikajících himalájistů, kteří dovedně navázali na nezapomenutelné výkony Josky Rakoncaje .
Československé a České horolezectví ve všech jeho formách se nesmazatelně zapsalo do světové kroniky tohoto sportu. Můžeme jenom doufat, že do skal a hor budou i nadále přicházet noví sportovci, kteří tento náročný, ale především krásný sport posunou opět o stupeň výš.